ŠEST TANCŮ, ŠEST PŘÍBĚHŮ
Tance andských folklorních souborů v Cuscu, vysvětleno
Od vysočinského párového tance huayno až po taneční tanec nůžkový zapsaný na seznamu UNESCO, každé číslo v andském folklorním programu nese svůj vlastní osobitý regionální příběh.
Podívejte se na termíny cuského folklorního představení na GetYourGuide ↗Program sestavený z opravdových regionálních tradic
Představení lidového folklóru v Cuscu není jedním vymyšleným číslem – je to sled tanců pocházejících z různých částí peruánských And, z nichž každý má vlastní hudbu, kostýmy i příběh. Producenti těchto večerů obvykle čerpají z repertoáru, který tradiční folklorní instituce v Cuscu mapují a uvádějí už téměř století, takže to, co návštěvníkovi na první pohled připadá jako čistá podívaná, je ve skutečnosti zhuštěná cesta několika odlišnými vesnickými a slavnostními tradicemi – nikoli jediná choreografie stvořená pro turisty. Když víte byť jen trochu o tom, odkud který tanec pochází – z kterého údolí, kterého svátku, které komunity – promění se večeře s představením z pasivní zábavy v opravdový, byť krátký úvod do živé kultury regionu.
Huayno — vlastní párový tanec And
Huayno je považován za nejrozšířenější lidový tanec And, tančí ho páry ve živém 2/4 rytmu, aniž by se partneři kdykoli dotýkali — obraty, poskoky a poklepávací zapateo krok určují rytmus místo toho. Tančí ho komunity Quechua a Aymara napříč Peru, Bolívií a Ekvádorem a předpokládá se, že předchází španělskému dobytí, přičemž pravděpodobně vznikl jako obřadní tanec, než se stal čistě slavnostním společenským tancem, jakým je dnes. Tanečníci mohou při choreografii nosit pestře tkané šerpy nebo kapesníky a hudba za ním obvykle vrství flétnu quena, charango a harfu nad hnací, taneční puls — což z něj činí jeden z nejstarších společenských tanců, které návštěvník může spatřit naživo v rámci programu v Cuscu.
Nůžkový tanec — atletický výkon se statusem UNESCO
Tanec nůžek neboli danza de tijeras pochází z oblasti Chanka v jiho-středních Andách — z Ayacucha, Huancavelicy a Apurímacu — a představuje tanečníka, který v jedné ruce svírá pár kovových tyčí připomínajících nůžky, zatímco za doprovodu houslí a harfy předvádí akrobatickou, často soutěživou práci nohou. UNESCO tento tanec zapsalo na svůj seznam nehmotného kulturního dědictví v roce 2010 a peruánský kulturní úřad jej uznal za národní dědictví již v roce 2005. Tradičně tanečníci vytvářeli soupeřící týmy zastupující různé vesnice, které soutěžily ve výdrži a odvaze — folklorní představení nabízí zhuštěnou ukázku této atletičnosti a obvykle jde o fyzicky nejnáročnější číslo celého programu.
Qhapaq Qolla — obchodníci z altiplana, v podání mimů
Tanečníci Qhapaq Qolla — bílé masky, kostýmy se třpytkami a postava pastevce lam uprostřed dvou tanečních řad — představují bohaté obchodníky z altiplana, kteří kdysi převáželi vlnu, sůl a další zboží přes tisíc kilometrů mezi bolivijskou vysočinou u Potosí a Cuskem. Tento tanec se tradičně objevuje v cuských procesích na Boží tělo každý červen, kde vystupuje po boku dalších regionálních tanečních skupin doprovázejících sochy světců do katedrály. Jeho stylizovaná pantomima obchodní karavany — pasení, směňování, dlouhá cesta naznačená v choreografii — patří k vizuálně nejvýraznějším číslům, která může folklorní show z tohoto festivalového kalendáře převzít, a už samotný kostým prozradí velkou část příběhu dřív, než zazní první krok.
Marinera a další tance z širšího peruánského repertoáru
Některé folklorní programy zahrnují také marinera, námluvní tanec uznávaný jako národní symbol Peru, při němž si partneři mávají kapesníky v koketním sem a tam. Nejvíce je spojován s peruánským pobřežím, i když v andských oblastech se předvádějí i vysokohorské – serranské – verze. Protože marinera není původem přímo z Cusca, její zařazení do programu se liší podle místa konání; pokud ji show avizuje, stojí za to ji vnímat spíše jako poklonu širší peruánské národní lidové taneční identitě než jako ryze cusckou regionální tradici – vedle výrazněji andských čísel, jako jsou huayno a Qhapaq Qolla, které tvoří základ většiny cusckých představení.
Čtení příběhu v kostýmu
Každý taneční kostým vypráví příběh, není jen ozdobou – maska Qhapaq Qolla signalizuje postavení obchodníka, prostý pracovní oděv tanečníka s nůžkami zdůrazňuje atletiku nad efektem a tkané pásy či kapesníky tanečníků huayno odkazují na námluvní rituály. Barva, látka i pokrývka hlavy často ukazují na konkrétní region či komunitu, nikoli na obecný „andský“ vzhled, a proměnlivé obsazení živé kapely – housle a harfa nastupují pro tanec s nůžkami, panpipes se vracejí pro huayno – obvykle signalizuje změnu tance dřív, než ji naznačí sami tanečníci. Všímat si toho, co kostým a jeho doprovodná hudba představují, promění folklorní show v rychlý, vrstevnatý úvod do několika odlišných andských komunit během jediného večera.