ZVUK AND
Nástroje, které stojí za andskou lidovou hudbou Cusca
Quena flétna, zampoňové panpipes a charango ve tvaru pásovce dodávají andské lidové hudbě její nezaměnitelný zvuk – co každý z těchto nástrojů je a jak vznikl.
Podívejte se na termíny cuského folklorního představení na GetYourGuide ↗Kapela postavená na třech rodinách nástrojů
Živá kapela za andským folklorním vystoupením obvykle staví na třech rodinách nástrojů, které se vrství dohromady: podélné flétny, panpipes a drnkací struny, podpořené bubny a příležitostně harfou a houslemi pro konkrétní tance. Každý z nich má odlišný předkolumbovský či koloniální původ, a slyšet je společně – pronikavou flétnovou melodii, dechovou harmonii panpipes a jasnou, rytmickou linku drnkacích strun – je to, co dává andské folklorní hudbě její okamžitě rozpoznatelný charakter, ať už ji slyšíte při večerním představení, od pouličních muzikantů na Plaza de Armas, nebo z nahrávky. Vědět, co přesně vytváří každý zvuk, přidává vrstvu ocenění, kterou většina návštěvníků zcela mine.
Quena — charakteristická flétna And
Quena je flétna foukaná na horním konci, tradičně vyráběná z třtiny, bambusu nebo dřeva, se zářezem na náustku a obvykle šesti hmatovými otvory plus palcovým otvorem na zadní straně. Patří mezi nejstarší dochované andské nástroje – archeologické nálezy předcházejí incké období o celá staletí – a její dechový, lehce šalmajový tón obvykle nese hlavní melodii v lidovém souboru; je to typicky první nástroj, který posluchačovo ucho zachytí. Hrát na ni dobře vyžaduje značnou kontrolu dechu, protože otevřený, zářezový náustek (na rozdíl od uzavřeného u zobcové flétny) dává hráči mnohem menší prostor pro chyby ve výšce tónu i barvě zvuku.
Zampoña — panové flétny hrané v párech
Zampoña, známá také jako siku, je soubor panových fléten vyrobených ze svázaných rákosových trubic různé délky, přičemž každá trubice vydává při foukání přes horní okraj jediný pevný tón. Tradičně je celá hudební stupnice rozdělena mezi dvě do sebe zapadající poloviny – zvané ira a arka – na které hrají dva hudebníci, kteří si vzájemně předávají tóny technikou s předinckými andskými kořeny, ačkoli sólový hráč může zahrát i kompletní zampoñu s plnou stupnicí sám. Vrstvený, mírně rozstřílený zvuk, který z toho vzniká – zvláště když si dva hráči předávají fráze – patří k nejbezprostředněji rozpoznatelným texturám andské lidové hudby.
Charango — loutna zrozená z nedostatku
Charango je malá desetistrunná loutna rozdělená do pěti dvojic strun, která s největší pravděpodobností vznikla v 17.–18. století poté, co se s kolonisty do And dostaly španělská vihuela a kytara. Protože vysoko nad hranicí lesa na náhorní plošině Altiplano u Potosí, kde nástroj pravděpodobně vznikl, je dřeva poskrovnu, používali první výrobci jako ozvučnou skříňku krunýř z hřbetu pásovce – praktické řešení skutečného nedostatku dřeva, které je dodnes úzce spjato s identitou nástroje. Většina charang, na které se dnes skutečně hraje, je však vyrobena ze dřeva nebo tykve, protože mnozí hráči i výrobci považují dřevo za lepší rezonátor, ale nástroj s krunýřem pásovce zůstává nejznámějším příběhem o původu charanga.
Bubny, harfa a housle dotvářejí soubor.
Vedle fléten, panových píšťal a charanga andská folková kapela obvykle přidává bubn typu bombo pro rytmus a tempo – a v závislosti na tom, který regionální tanec se právě hraje, také harfu a housle, což je dvojice tradičně používaná k doprovodu tance nůžek spíše než většiny ostatních čísel. Tato směs předkolumbovských dechových nástrojů, koloniálního drnkacího nástroje a evropské harfové a houslové techniky je sama o sobě malou, slyšitelnou ukázkou toho, jak andská folková hudba spojuje vlivy incké éry a španělské koloniální éry do jediného, soudržného zvuku, místo aby tyto dvě tradice držela odděleně.
Instrument, na první pohled
Rychlý přehled nástrojů, které se v cuscoském folklorním programu objevují nejčastěji, z čeho se zhruba vyrábějí a jakou roli obvykle hrají v živém souboru. Kapely nástroje kombinují podle toho, který tanec se právě předvádí – huayno staví na queně, charangu a panpipes, zatímco tanec nůžek naopak přináší harfu a housle. Žádný z těchto nástrojů není výhradně vázán na jediný tanec, a slyšet, jak kapela během večera mění své obsazení, je samo o sobě spolehlivou indicií, že se program posunul k jiné regionální tradici – často dřív, než se viditelně změní tanečníci nebo kostýmy.
Klíčové nástroje andského folkového souboru
| Nástroj | Vyrobeno tradičním způsobem | Role v souboru |
|---|---|---|
| Quena | Rákos, bambus nebo dřevo | Hlavní melodie |
| Zampoña (siku) | Svázané bambusové píšťaly panovy flétny | Harmonie, často hraná v propojených párech |
| charango | Pásovecký krunýř (dnes obvykle dřevěný) | Rytmický brnkací doprovod |
| Bombo buben | Dřevěná skořápka, skrytá kůže | Perkuse a taneční tempo |
| Harfa a housle | Dřevěné, střevové nebo kovové struny | Doprovázejte konkrétní tance, např. tanec nůžkový. |